Aktuálně

Kde je hranice ráje? Potřebujeme pas, abychom jí mohli překročit nebo stačí přesvědčení, že tam bytostně patříme, že stále máme ještě naději, že i po nekonečné řadě hříchů, které jsme od vyhnání spáchali, se tam třeba jednou vrátíme? Fotografie může být docela dobrým nástrojem či snad lépe cestou k sebepoznání i snad k sebezlepšení. A má-li se tento svět změnit, máme-li znovu objevit ráj, pak musíme především začít sami u sebe.

Své hledání kořenů, původu i smyslu bytí jsem se pokusil vyjádřit ve svém asi nejrozsáhlejším cyklu Nová doba kamenná, kdy jsem se zabýval vztahem k naší minulosti, spiritualitě, k planetě Zemi jako živé bytosti. Podstatu tohoto cyklu tvoří stavby nebo moje instalace interpretující posvátná místa tzv. megalitické kultury. Tato kultura byla možná posledním lidským projevem, kdy jeho stavby, zásahy do přírody – životního prostředí organicky zapadaly ba jako by tam odpradávna přirozeně “rostly”. Nepoužil jsem zobrazení člověka, ale jeho přítomnost je na kultovních místech patrná. Je to energie spojující nás, Vesmír a Zemi.

Cyklus Andělé na tento princip navazuje, ale je již zhmotněním nebo konkrétní podobou bytostí, které obývají tento svět. Moje představa vychází z přesvědčení, že každý z nás je ve své podstatě Andělem resp. částečkou Boha. My jsme On – On jsme My. Nic nového. To je myšlenka řady filozofií a náboženství. Protože spojuji anděla s normálními bytostmi, tak mu nepřisuzuji možná tolik klasických symbolů a schopností, tak jak běžně chápeme bytosti pod pojmem Anděl. Jsou nazí, křehcí, zranitelní, jsou zrcadlem našeho vnitřního já.

A vše prostupuje světlo, které zhmotňuje, které dává prostor, iluzi, že to co vidí náš zrak, skutečně existuje. To je i princip fotografie. Proto se světa kolem sebe tak rád dotýkám světlem. Celé naše bytí je vsak založeno na protipólech a každé světlo doprovází i stín. Abychom poznali teplo potřebujeme chlad, abychom dokázali rozpoznat pravdu, musíme poznat i co je lež a stejně tak nalezení ráje bez poznání pekla, které si sami vytváříme, není asi možné… Temným i nadějným stránkám civilizace, zániku i zrodu se proto věnuje můj poslední soubor Industriální city, který vznikal v středočeském Kladně, ale zejména v Číně, zemi a systému ve svých kontrastech až šokujících. Při pohledu na polorozbořený, ale stále obydlený domek uprostřed rozsáhlé demolice, si možná uvědomíme, že hranice ráje (a temnoty) je jenom v nás, že i fragment domova, kus nezřícené střechy nad hlavou, může znamenat ráj.

Jan Pohribný, MasterQEP